Indie: Cesta za kulturním šokem

Na své první setkání s Indií se pamatuju moc dobře.  Hned v noci při výstupu z letadla mne skoro udeřila vůně a tíha vzduchu odlišného od všeho, s čím jsem se do té doby setkala. Mrazivé lezavo lednového rána jsem vyměnila za vlahou a měkkou temnotu prosycenou novými vjemy, pachy a zvuky. Skoro jsem se začínala rozhlížet po opicích, jejichž přítomnost na indických letištích mi slibovalo hned několik cestopisů, ale to už bych chtěla moc.

Ona ta záplava slibné a lákavé cizosti, která hned před budovou letiště pohltila postavy mých spolucestujících, docela stačila sama. Na chvilku jsem se musela zbavit pocitu zaskočenosti tváří v tvář hordě Indů, čekajících na své příbuzné, přátele a zákazníky, v umělém světle blýskajících bílými košilemi a zářivými zuby. Připadala jsem si hrozně nápadná se svým zimně pobledlým obličejem, dlouhým letem ucouraným oblečením a s batohem na zádech. A také nepatřičně nebarevná a strohá oproti jasným a pestrým sárím ovinutým kolem těl Indek starých i mladých, krásných a štíhlých i přetékajících tukem, cestovatelek s elegantními zavazadly i uklízeček na záchodě.

kulturní šok v indii

Ten opravdový kontakt s cizí zemí, ve které jsem měla strávit následující tři měsíce, ale přišel až následujícího dopoledne, když jsem otevřeným okýnkem autobusu hltala krajinu jižní Indie na samém severu Karnátaky. Hluboké stíny v zeleni v tropickém slunci, marnivě růžové a červené květy, kokosové palmy a rýžová políčka, ve kterých se brodí čápi a lidé – ženy jako krásné siluety v umáčeném pruhu sárí, muži hubení a sklonění k bahnité vodě.

Ve vchodu chatrče pomazané hlínou klečí úpravná dívenka ve školní uniformě a matka jí češe lesklé černé vlasy. Když se o něco později obě posadí na sedadla přede mne, cítím z nich kouř z otevřeného ohniště, pot i omamnou vůni květů měsíčku, které navlečené na niti do řetězů zdobí sochy božstev, chrámy i šíje posvátných krav.

Nekritické nadšení

Jako každý správný cestovatel jsem byla prvních několik dnů nadšená a nekriticky uchvácená tou zahlcující hýřivostí barev, zvuků, pachů a všech vjemů. Zároveň jsem se cítila až bolestně obnaženě při styku s kulturou, ve které je hodnota jednotlivce a jeho života vnímána diametrálně odlišně od toho, nač jsem byla zvyklá.

Šok z kontrastu

V rurálním prostředí na jihu nevystupuje bída tak nápadně a stroze jako ve velkých městech, i tak musí každého udeřit do očí z pohledu Evropana až absurdní nepoměr mezi chudobou a bohatstvím, mezi sebejistotou vyšších kast a absolutním ponížením nedotknutelných připuštěných jen k té nejubožejší práci.

V takové chvíli je velmi snadné všímat si jen vyhrocených kontrastů, rozdělit si viděné na černou a bílou a nepostihnout bohatství skutečnosti mezi nimi. Příliš mnoho cestovatelů se vrátilo ze světa s historkami o bídě, špíně a nevzdělanosti – často se to stává lidem, kteří jsou na cestě příliš krátce a spěchají za zážitky z místa na místo, aniž by si dopřáli čas pozorovat, naslouchat a pokoušet se porozumět.

indie chudoba

Bez srovnávání

Už třetí den v Indii jsem při snídani přes půl hodiny poslouchala dvě jinak vcelku milé Němky, které zhrozeně srovnávaly podmínky a život v Indii s Evropou. Sčítání jablek a hrušek v té nejčistší podobě. Naše světy jsou natolik jiné, že prosté srovnání musí být zavádějící. Pokusit se položit mezi Evropu a Indii rovnítko nutně vede k nepochopení.

Bez očekávání

Stejně tak přílišná očekávání při příjezdu do cizí země omezují schopnost citlivě pozorovat to, co je, protože čekáte na to, co by mělo být a o čem jste si přečetli v cestopisech a vyslechli z vyprávění ostatních.

Nástup kulturního šoku

Fascinaci novým a nadšení z poznávání cizí země časem musí vystřídat pocit deziluze, to je okamžik, kdy vám upadnou růžové brýle povrchního vnímání toho, co se děje kolem vás, a vy si začnete uvědomovat hlouběji realitu života místních obyvatel. Za zářivou barvou sárí najednou vnímáte nalinkovanost života mladé Indky, jejíž šance na vymanění se z koloběhu tvrdé práce (třeba dennodenní nošení stavebního materiálu v koši na hlavě), dohodnutého sňatku a péčí o rodinu jsou v podstatě nulové. Snaha místních vás při každé příležitosti vyzpovídat se ze zábavy změní v otravu a najdou se okamžiky, v nichž vám celá ta země a její lidé připadají stupidní a teď už skutečně cizí. A začne se vám stýskat po domově, ze kterého jste před pár týdny nadšeně utíkali za dobrodružstvím.

Dobrá zpráva je, že i tohle přejde. Pomůže popovídat si s dalšími cestovateli, zalézt někam do soukromí s knížkou nebo se sluchátky na uších (mně se náramně osvědčují Cimrmani) a nechat všechny negativní emoce vybouřit se a odplynout.

Ty růžové brýle už se nevrátí, namísto nich zůstane hlubší pochopení krásy i bídy, ocenění toho dobrého a schopnost nezavírat oči před tím špatným.

indie architektura

Kulturní šok po návratu

Po počáteční euforii návratu, rozdávání dárků a výborné večeře od maminky procházíte důvěrně známým městem, které najednou působí jako cizí, nepochopitelné až absurdní s lidmi uzavírajícími se do ochranných kokonů svých domů, aut, mobilů a přehlížení všech ostatních. Skoro nikdo nenavazuje oční kontakt, když se usmějete na cizího člověka, působíte podezřele, jen letmý úsměv vyměněný s pouličním hudebníkem, kterému u nohou leží ošoupaný batoh, vás přesvědčí, že nejste v davu úplně sami.

Zejména po návratu z první delší cesty jsem musela hodně bojovat, abych se vyvarovala bezmyšlenkovitého srovnávání a zklamaných očekávání, kterým se mi v Indii vcelku podařilo vyhnout. Nejpříjemnější pocit to není, ale za rozšířený pohled na vlastní kulturu stojí.

Také by vás mohlo zajímat: