Na cesty bez foťáku. A proč ne?

„Hele, ale to počasí je dneska dost vo ničem.“ „No jo, se tam práskne modrej filtr.“ „To jo, vole, kdo by byl zvědavej na mlhu.“ „Jasně vole, důležitý je, jak to bude vypadat na monitoru.“

Rozhovor vyslechnutý pod Veľkým Rozsutcom na mě zapůsobil tak hluboce, že jeho poslední věta mezi naší partou horských nadšenců zlidověla. A na tomto místě bych snadno mohla navázat filipikou proti kompulzivní poruše zvané fotomaniakie spočívající v přesvědčení, že je nezbytně nutné zachytit každé pěkné nebo alespoň slavné zákoutí minimálně třikrát, a pokud možno v doprovodu odvázaně se culících individuí.

Hlavně to dát na Facebook / Instagram

Potom se to všechno stáhne do počítače, patřičně upraví, a buď se na to navěky zapomene, nebo se z alba stane mučící nástroj určený rodině a kamarádům, kterým je po několik úmorných hodin předváděno, jak jsme se měli na prázdninách hezky, kde všude jsme byli a co jsme měli na sobě („A hele, tady mam flek od zmrzliny!“).

Jenže já chci srovnávat svoje cesty bez foťáku s něčím docela jiným. A to docela jiné je, když nefotíte bezhlavě všechno, co vám přijde do cesty, ale s rozmyslem a s citem. A nevracíte se s tunou nezajímavých fotek s krásným filtrem, ale s menším počtem krajin a momentek, které skutečně něco zachytí, spoutají v sobě náladu a krásu místa a prožitého momentu. Na takové obrázky je pak radost se dívat – i v případě, že nejste jejich autorem.

Ale foťák do mé cestovatelské výbavy stejně nepatří. Možná se to časem změní, ale zatím to tak nevypadá. A proč vlastně? Vždyť na tom focení (s citem, rozumí se) není nic špatného. A co si budeme nalhávat, kolikrát už by se mi nějaký ten obrázek z cest hodil. K vyprávění, ale i jako vzpomínka pro mne samotnou.

Ještě před pár lety jsem tvrdila, že fotka stejně nezachytí to důležité – pocit a vůni, celý ten komplex vjemů. Vážně, nedokážu si představit, že by sebelepší fotografie uchovala můj první pohled na Himaláje.

himalaje

Byla jsem nevyspalá z dlouhé cesty vlakem a čekalo mě stejně dlouhé šplhání se do kopců v nacpaném dýchavičném autobuse, kvůli žaludečním potížím (nezbytný cestovatelský zážitek, že…) jsem dva dny skoro nejedla a necítila se nijak zvlášť dobře. Na vlakové zastávce jsem na východ slunce čekala dvě hodiny obklopena ne zrovna přátelsky se tvářícími místními. Ale pak se rozednilo a přede mnou se zdvihala hradba hor dávající význam slovu nebetyčný.

Úchvatná krása a úchvatná chvíle, které mi daly zapomenout na všechno předcházející nepohodlí. Pocit, o kterém si ráda říkám, že na něj nezapomenu. Ne, fotka to nezachytí, ale mohla by uchovat alespoň něco, posloužit jako východisko pro vzpomínku na to všechno, nakonec většina lidí má rozvinutou právě vizuální paměť…Takže tohle zdůvodnění padá.

Zastavit se, nadechnout a dívat vlastníma očima

A taky jsem kůže líná. Když se vyškrábu na horský vrchol, chci sebou praštit na kámen, nasávat voňavý vzduch, smát se na ptáky a mraky a všemi smysly vnímat krásu kolem sebe. Nemám nejmenší chuť plazit se po břiše, pokoušet se zachytit orla v letu zrovna nad tamtím ledovcem, když na něj dopadnou paprsky slunce, co se už za vteřinku musí vymanit zpod mraku, a nadávat, když mi ta jedinečná chvíle uteče.

bez fotaku v přírodě

Foťák na krku = turista

Hlavní důvod ale leží někde jinde. Pro mě asi v tom, že už skutečnost, že máte na krku foťák, vás vymezuje vůči okolí. To, že člověk působí jako turista, ze kterého bude místní drobotina loudit fotku: „Pikčr! Pikčr!“ a následně nejspíš odměnu za to, že vám stála modelem: „Rupí! Rupí!“, je jen detail. Ještě se najde spousta míst, kde jsou lidé na svoji fotku upřímně zvědavi a nic za ni nechtějí.

taking-photo-1309047_640Nicméně i tam, jakmile na nějaké místo vstoupíte s foťákem v ruce, přistupujete k němu zvnějšku, jako člověk, který si udělá pár fotek a jde pryč. Pokud nejste výjimečný talent a neuděláte si dost času na důkladné poznání a procítění, komunikace s lidmi a s prostorem se tím zaměřením na vizuální stránku svým způsobem zplošťuje. Fotoaparát kreslí hranici mezi fotografem a jeho objekty. Bez něho jste na jedné rovině s ostatními lidmi. Je rozdíl mezi tím, vystihnout momentku matky mladého tibetského mnicha, která za synem přešla přes horské průsmyky do indické Dharamsaly, zachytit její vyčerpání i radost, a mezi tím, sedět s ní ve stínu klášterní zdi a hledat společná slova překračujících bariéru jazyků, kultur a zkušeností. Fotograf s velkým F asi dokáže obojí, ale kolik takových po světě chodí?

Nemám v sobě to nadání fotografovat neinvazivně, přirozeně a bez vzbuzování ostychu. Asi proto, že nejvíc ho cítím sama při představě, že bych tu starou Tibeťanku s nádhernou tesknou tváří měla zkoušet lapit do klece hledáčku, a zničit tak chvilkové porozumění mezi najednou ne cizími lidmi. Ze spontánního a vlastně velmi intimního setkání bych najednou udělala něco odosobněného, nacpala bych ji do role kuriozity, senzace, atrakce…

Bylo to na stejném místě, kde jsem o pár dnů později s úžasem a nadšením pozorovala plešatého Holanďana, který se točil kolem lidí s obrovským foťákem, povídal si a smál se s nimi a mezi tím – a vypadalo to jako mimochodem – fotil nádherné portréty, které všem hned ukazoval. Nevzbudil snad jediné zamračení, jediný záblesk nepokoje. Také je pravda, že tam přicházel několik dnů za sebou a dnes si poprvé přinesl foťák.

Umět to takhle, třeba bych psala úplně jiný článek. Ale zatím mi žádné pěkné obrázky nemohou nahradit chvíle souznění a otevřenosti, které by fotoaparát v mých rukou skoro určitě zahnal.

Také by vás mohlo zajímat:

Indie: Cesta za kulturním šokem

Na své první setkání s Indií se pamatuju moc dobře.  Hned v noci při výstupu z letadla mne skoro udeřila vůně a tíha vzduchu odlišného od všeho, s čím jsem se do té doby setkala. Mrazivé lezavo lednového rána jsem vyměnila za vlahou a měkkou temnotu prosycenou novými vjemy, pachy a zvuky. Skoro jsem se začínala rozhlížet po opicích, jejichž přítomnost na indických letištích mi slibovalo hned několik cestopisů, ale to už bych chtěla moc.

Ona ta záplava slibné a lákavé cizosti, která hned před budovou letiště pohltila postavy mých spolucestujících, docela stačila sama. Na chvilku jsem se musela zbavit pocitu zaskočenosti tváří v tvář hordě Indů, čekajících na své příbuzné, přátele a zákazníky, v umělém světle blýskajících bílými košilemi a zářivými zuby. Připadala jsem si hrozně nápadná se svým zimně pobledlým obličejem, dlouhým letem ucouraným oblečením a s batohem na zádech. A také nepatřičně nebarevná a strohá oproti jasným a pestrým sárím ovinutým kolem těl Indek starých i mladých, krásných a štíhlých i přetékajících tukem, cestovatelek s elegantními zavazadly i uklízeček na záchodě.

kulturní šok v indii

Ten opravdový kontakt s cizí zemí, ve které jsem měla strávit následující tři měsíce, ale přišel až následujícího dopoledne, když jsem otevřeným okýnkem autobusu hltala krajinu jižní Indie na samém severu Karnátaky. Hluboké stíny v zeleni v tropickém slunci, marnivě růžové a červené květy, kokosové palmy a rýžová políčka, ve kterých se brodí čápi a lidé – ženy jako krásné siluety v umáčeném pruhu sárí, muži hubení a sklonění k bahnité vodě.

Ve vchodu chatrče pomazané hlínou klečí úpravná dívenka ve školní uniformě a matka jí češe lesklé černé vlasy. Když se o něco později obě posadí na sedadla přede mne, cítím z nich kouř z otevřeného ohniště, pot i omamnou vůni květů měsíčku, které navlečené na niti do řetězů zdobí sochy božstev, chrámy i šíje posvátných krav.

Nekritické nadšení

Jako každý správný cestovatel jsem byla prvních několik dnů nadšená a nekriticky uchvácená tou zahlcující hýřivostí barev, zvuků, pachů a všech vjemů. Zároveň jsem se cítila až bolestně obnaženě při styku s kulturou, ve které je hodnota jednotlivce a jeho života vnímána diametrálně odlišně od toho, nač jsem byla zvyklá.

Šok z kontrastu

V rurálním prostředí na jihu nevystupuje bída tak nápadně a stroze jako ve velkých městech, i tak musí každého udeřit do očí z pohledu Evropana až absurdní nepoměr mezi chudobou a bohatstvím, mezi sebejistotou vyšších kast a absolutním ponížením nedotknutelných připuštěných jen k té nejubožejší práci.

V takové chvíli je velmi snadné všímat si jen vyhrocených kontrastů, rozdělit si viděné na černou a bílou a nepostihnout bohatství skutečnosti mezi nimi. Příliš mnoho cestovatelů se vrátilo ze světa s historkami o bídě, špíně a nevzdělanosti – často se to stává lidem, kteří jsou na cestě příliš krátce a spěchají za zážitky z místa na místo, aniž by si dopřáli čas pozorovat, naslouchat a pokoušet se porozumět.

indie chudoba

Bez srovnávání

Už třetí den v Indii jsem při snídani přes půl hodiny poslouchala dvě jinak vcelku milé Němky, které zhrozeně srovnávaly podmínky a život v Indii s Evropou. Sčítání jablek a hrušek v té nejčistší podobě. Naše světy jsou natolik jiné, že prosté srovnání musí být zavádějící. Pokusit se položit mezi Evropu a Indii rovnítko nutně vede k nepochopení.

Bez očekávání

Stejně tak přílišná očekávání při příjezdu do cizí země omezují schopnost citlivě pozorovat to, co je, protože čekáte na to, co by mělo být a o čem jste si přečetli v cestopisech a vyslechli z vyprávění ostatních.

Nástup kulturního šoku

Fascinaci novým a nadšení z poznávání cizí země časem musí vystřídat pocit deziluze, to je okamžik, kdy vám upadnou růžové brýle povrchního vnímání toho, co se děje kolem vás, a vy si začnete uvědomovat hlouběji realitu života místních obyvatel. Za zářivou barvou sárí najednou vnímáte nalinkovanost života mladé Indky, jejíž šance na vymanění se z koloběhu tvrdé práce (třeba dennodenní nošení stavebního materiálu v koši na hlavě), dohodnutého sňatku a péčí o rodinu jsou v podstatě nulové. Snaha místních vás při každé příležitosti vyzpovídat se ze zábavy změní v otravu a najdou se okamžiky, v nichž vám celá ta země a její lidé připadají stupidní a teď už skutečně cizí. A začne se vám stýskat po domově, ze kterého jste před pár týdny nadšeně utíkali za dobrodružstvím.

Dobrá zpráva je, že i tohle přejde. Pomůže popovídat si s dalšími cestovateli, zalézt někam do soukromí s knížkou nebo se sluchátky na uších (mně se náramně osvědčují Cimrmani) a nechat všechny negativní emoce vybouřit se a odplynout.

Ty růžové brýle už se nevrátí, namísto nich zůstane hlubší pochopení krásy i bídy, ocenění toho dobrého a schopnost nezavírat oči před tím špatným.

indie architektura

Kulturní šok po návratu

Po počáteční euforii návratu, rozdávání dárků a výborné večeře od maminky procházíte důvěrně známým městem, které najednou působí jako cizí, nepochopitelné až absurdní s lidmi uzavírajícími se do ochranných kokonů svých domů, aut, mobilů a přehlížení všech ostatních. Skoro nikdo nenavazuje oční kontakt, když se usmějete na cizího člověka, působíte podezřele, jen letmý úsměv vyměněný s pouličním hudebníkem, kterému u nohou leží ošoupaný batoh, vás přesvědčí, že nejste v davu úplně sami.

Zejména po návratu z první delší cesty jsem musela hodně bojovat, abych se vyvarovala bezmyšlenkovitého srovnávání a zklamaných očekávání, kterým se mi v Indii vcelku podařilo vyhnout. Nejpříjemnější pocit to není, ale za rozšířený pohled na vlastní kulturu stojí.

Také by vás mohlo zajímat:

Indie: co vám přinese sólo cestování

Do Indie a sama? A na tři měsíce? Fakt sama? Co když se ti něco stane? Co když onemocníš? A nebojíš se? Podobné otázky poslouchám před každou sólo cestou vcelku pravidelně. Potom přijde na řadu zkoumání, jestli to není trochu smutné cestovat bez někoho blízkého, být na všechny zážitky, starosti a radosti sama a nemít, s kým se o ně podělit.

Na delší toulání po Indii jsem se zatím vždycky vydávala sama, Evropu pak objíždím a obcházím zase nejčastěji s kamarády. Pokud za sebou máte podobnou zkušenost, mohli jste si všimnout, že cestování doslova na vlastní pěst a s někým dalším je hodně odlišné. Pokud byste se na jedno a totéž místo vypravili sami a potom jako součást skupinky (třeba i dvoučlenné), získáte často nesouměřitelné zkušenosti, jako kdybyste byli na dvou různých místech.

Kde je ten rozdíl?

Člověk, který cestuje sám, je – pokud se nezajímá jenom o vyvalení na nejbližší pláž – maximálně otevřený, přístupný a zranitelný právě díky tomu, že se pouští na cestu o samotě. Když cestuju s blízkým člověkem, vezu si část svého bezpečného a pohodlně zabydleného prostoru s sebou, mám na koho se spolehnout a nenavazuju tolik kontaktů s místními lidmi, k zážitkům z cesty se mísí příběhy a problémy spojené s mým spolucestovatelem. Zůstáváme tak nutně svým způsobem uzavření ke svému okolí.

kultura v indii

Samotnému cestovateli se lidé spíš otevřou

Během sólo cestování po Indii mě vždycky bavilo jen tak chodit po ulicích, posedávat v podnicích oblíbených místními a pozorovat cvrkot: jak se k sobě lidé navzájem chovají, jak – alespoň pro průměrného Středoevropana – neuvěřitelným způsobem funguje komunikace na ulici přecpané lidmi, kravami, rikšami, krámky a občas slonem, jak je možné proplést se bez nehody davem s nádobou plnou vody na hlavě…

To všechno chce čas. Zvlášť proto, že vás na každém kroku někdo zastaví a chce o vás něco vědět, hlavně, když jste sám. Jasně, nevyhnete se povrchním rozhovorům a odpovídáním na věčné otázky „Where are you from?“ a Is it in London?, ale často jsem se našla při dlouhém rozhovoru s lidmi, se kterými jsme si skutečně měli co říct. Jen těžko zapomenu na večerní debaty nad čajem v krámku rodiny pocházející z poušti v Rádžasthánu, která odešla do Karnátaky za lepším životem, nebo na hádky o životě s malířem, který utekl od rodiny v Dillí a přechodně zakotvil v jihoindické vesničce. Kdybych kolem nich procházela s kamarádem, pravděpodobně spolu mluvit nezačneme.indie_ulice

Nezávislost a trocha sobectví

Cestování ve dvojici, o větší partě nemluvě, je skvělá škola tolerance a demokracie v praxi. Každý máme jiný přístup k věcem, každého baví něco jiného, někdo se ostatním přizpůsobuje rád, jiný s tím má potíže.

Naproti tomu sólo cestování je neuvěřitelně svobodné. Nemusíte hledat kompromisy, vysvětlovat svá hnutí mysli, ale zkrátka vstanete a jdete dělat to, co vás právě láká. Můžete se zkusit zcela spolehnout na svoji intuici a nechat se překvapit tím, kam vás při toulání městem nebo krajinou zavede. Měnit plány jde v mžiku a bez diskuzí.

Samota a osamělost

Během delší cesty se nutně stane, že se člověk začne cítit osamělý, alespoň občas. Samotu si často opravdu užívám, ale pocit, že není s kým promluvit, to je něco docela jiného. Při cestování ve dvou je na to snadný lék. Na druhou stranu mi prožití osamělosti přišlo jako jedna z nejlepších zkušeností, kterých se mi může dostat.

indie cestování solo

Naučila jsem se, že nemá smysl snažit se nutkavě zahnat samotu a hledat někoho, s kým by se dalo povídat. Kdykoli jsem se vědomě pokoušela potkat někoho zajímavého, nezadařilo se. Ta obohacující setkání přicházejí sama od sebe, ne jako výsledek snahy. Osamělost a stesk po domově, rodině a přátelích je zkrátka něco, s čím je dobré naučit se žít, nakonec je báječné, že jsou lidé, po kterých se mi stýská. Přijmout ten pocit, vzít ho jako danost a přestat hledat způsob, jak ho utlumit, dokázat být sama sebou a sama se sebou… A dobrá zpráva je, že další ráno už svět zase vypadá jinak.

Povrchní rozhovory

Během cest jsem našla pár přátel snad na celý život, potkala jsem ale ohromnou spoustu lidí, se kterými jsem prohodila jen pár vět. Cestovatelská setkání, která se točí kolem zážitků z cest a dalších plánů, mi po čase přišla neuvěřitelně únavná a plytká. Po nějaké době vás zkrátka znudí odpovídat na to, kam se chystáte dál a co jste prožili.

Sdružování cestovatelů je báječná věc, ale občas mi přišlo, že se lidé k sobě mají spíš ze strachu ze samoty, z potřeby mít pořád s kým se bavit. To už mi přijde zajímavější moc nemluvit, přijmout občasnou nebo i častou samotu a víc se rozhlížet a naslouchat.

A co bezpečnost?

Během cestování s přítelem nebo ve skupince si člověk může dovolit leccos, na co při sólo cestách musím zapomenout. Jsou místa, kam je vždycky lepší vydat se alespoň ve dvou, třeba na delší túru v horách. Při cestování o samotě je potřeba dávat si větší pozor, vyhýbat se méně bezpečným místům zejména po setmění a oblékat se s rozumem – vždycky se mi osvědčilo nosit místní oblečení.

indie hory

Spolehnout se sami na sebe…

Delší cestu beru jako možnost sebepoznání. Když jsem se poprvé vydávala do zahraničí a rovnou sama, chtěla jsem se přesvědčit, že to zvládnu – že si dokážu poradit. A vida, osvědčilo se. Všechny zážitky nebyly zrovna příjemné, ale na druhou stranu vím, že i v krizových situacích nebo s hodně vysokou teplotou se dokážu rozhodovat. A to je příjemný pocit.

… a na ostatní

Máte strach, že onemocníte v cizím městě, obklopeni neznámými a lhostejnými lidmi a že vám nikdo nepomůže? Během svých cest po Indii jsem měla čím dál silnější pocit, že nedostávám vždycky to, co chci, ale s železnou pravidelností to, čeho je mi zapotřebí. A zjevně jsem potřebovala zjistit, že ani výše popsaná zkušenost není tak hrozná. Pomocná ruka se objevila a právě ti naprosto neznámí lidé mi pomohli ochotně a laskavě. Tak, jak by to nakonec na světě mělo fungovat.

pomoc v indii

Čistě praktické drobnosti

Sólo cestování přináší spoustu drobných obtíží (kamarád vám nepohlídá batoh, když musíte při přestupu na záchod, v autobuse se vedle vás šestnáct hodin střídá jeden otrava za druhým, není s kým se podělit o výdaje za pokoj a podobně), které podle mne bohatě vynahrazují příjemná překvapení – s prosbou o pohlídání batohu se obrátíte na cestovatele, se kterým nakonec strávíte další týden společné cesty, při opravdu únavné cestě autobusem, kdy už všeho a všech máte po krk, si vedle vás sedne korektní pán, který vás váhavě (to protože se bojí, abyste si to špatně nevyložili) pozve domů ke své rodině, ke které se budete při příští cestě do země dlouho předem těšit na návštěvu, zcela po haluzi vás nechají přespat v budhistickém klášteře nebo na čajové plantáži a podobně.

Obecně by se dalo říct, že i když moc ráda cestuju s mužem nebo s kamarády, vyzkoušet si pár cest opravdu na vlastní pěst je výborná příležitost, jak se dostat do hlubšího kontaktu s místem, s lidmi, kteří tam žijí, a nakonec i sama se sebou.

Také by vás mohlo zajímat: