Na cesty bez foťáku. A proč ne?

„Hele, ale to počasí je dneska dost vo ničem.“ „No jo, se tam práskne modrej filtr.“ „To jo, vole, kdo by byl zvědavej na mlhu.“ „Jasně vole, důležitý je, jak to bude vypadat na monitoru.“

Rozhovor vyslechnutý pod Veľkým Rozsutcom na mě zapůsobil tak hluboce, že jeho poslední věta mezi naší partou horských nadšenců zlidověla. A na tomto místě bych snadno mohla navázat filipikou proti kompulzivní poruše zvané fotomaniakie spočívající v přesvědčení, že je nezbytně nutné zachytit každé pěkné nebo alespoň slavné zákoutí minimálně třikrát, a pokud možno v doprovodu odvázaně se culících individuí.

Hlavně to dát na Facebook / Instagram

Potom se to všechno stáhne do počítače, patřičně upraví, a buď se na to navěky zapomene, nebo se z alba stane mučící nástroj určený rodině a kamarádům, kterým je po několik úmorných hodin předváděno, jak jsme se měli na prázdninách hezky, kde všude jsme byli a co jsme měli na sobě („A hele, tady mam flek od zmrzliny!“).

Jenže já chci srovnávat svoje cesty bez foťáku s něčím docela jiným. A to docela jiné je, když nefotíte bezhlavě všechno, co vám přijde do cesty, ale s rozmyslem a s citem. A nevracíte se s tunou nezajímavých fotek s krásným filtrem, ale s menším počtem krajin a momentek, které skutečně něco zachytí, spoutají v sobě náladu a krásu místa a prožitého momentu. Na takové obrázky je pak radost se dívat – i v případě, že nejste jejich autorem.

Ale foťák do mé cestovatelské výbavy stejně nepatří. Možná se to časem změní, ale zatím to tak nevypadá. A proč vlastně? Vždyť na tom focení (s citem, rozumí se) není nic špatného. A co si budeme nalhávat, kolikrát už by se mi nějaký ten obrázek z cest hodil. K vyprávění, ale i jako vzpomínka pro mne samotnou.

Ještě před pár lety jsem tvrdila, že fotka stejně nezachytí to důležité – pocit a vůni, celý ten komplex vjemů. Vážně, nedokážu si představit, že by sebelepší fotografie uchovala můj první pohled na Himaláje.

himalaje

Byla jsem nevyspalá z dlouhé cesty vlakem a čekalo mě stejně dlouhé šplhání se do kopců v nacpaném dýchavičném autobuse, kvůli žaludečním potížím (nezbytný cestovatelský zážitek, že…) jsem dva dny skoro nejedla a necítila se nijak zvlášť dobře. Na vlakové zastávce jsem na východ slunce čekala dvě hodiny obklopena ne zrovna přátelsky se tvářícími místními. Ale pak se rozednilo a přede mnou se zdvihala hradba hor dávající význam slovu nebetyčný.

Úchvatná krása a úchvatná chvíle, které mi daly zapomenout na všechno předcházející nepohodlí. Pocit, o kterém si ráda říkám, že na něj nezapomenu. Ne, fotka to nezachytí, ale mohla by uchovat alespoň něco, posloužit jako východisko pro vzpomínku na to všechno, nakonec většina lidí má rozvinutou právě vizuální paměť…Takže tohle zdůvodnění padá.

Zastavit se, nadechnout a dívat vlastníma očima

A taky jsem kůže líná. Když se vyškrábu na horský vrchol, chci sebou praštit na kámen, nasávat voňavý vzduch, smát se na ptáky a mraky a všemi smysly vnímat krásu kolem sebe. Nemám nejmenší chuť plazit se po břiše, pokoušet se zachytit orla v letu zrovna nad tamtím ledovcem, když na něj dopadnou paprsky slunce, co se už za vteřinku musí vymanit zpod mraku, a nadávat, když mi ta jedinečná chvíle uteče.

bez fotaku v přírodě

Foťák na krku = turista

Hlavní důvod ale leží někde jinde. Pro mě asi v tom, že už skutečnost, že máte na krku foťák, vás vymezuje vůči okolí. To, že člověk působí jako turista, ze kterého bude místní drobotina loudit fotku: „Pikčr! Pikčr!“ a následně nejspíš odměnu za to, že vám stála modelem: „Rupí! Rupí!“, je jen detail. Ještě se najde spousta míst, kde jsou lidé na svoji fotku upřímně zvědavi a nic za ni nechtějí.

taking-photo-1309047_640Nicméně i tam, jakmile na nějaké místo vstoupíte s foťákem v ruce, přistupujete k němu zvnějšku, jako člověk, který si udělá pár fotek a jde pryč. Pokud nejste výjimečný talent a neuděláte si dost času na důkladné poznání a procítění, komunikace s lidmi a s prostorem se tím zaměřením na vizuální stránku svým způsobem zplošťuje. Fotoaparát kreslí hranici mezi fotografem a jeho objekty. Bez něho jste na jedné rovině s ostatními lidmi. Je rozdíl mezi tím, vystihnout momentku matky mladého tibetského mnicha, která za synem přešla přes horské průsmyky do indické Dharamsaly, zachytit její vyčerpání i radost, a mezi tím, sedět s ní ve stínu klášterní zdi a hledat společná slova překračujících bariéru jazyků, kultur a zkušeností. Fotograf s velkým F asi dokáže obojí, ale kolik takových po světě chodí?

Nemám v sobě to nadání fotografovat neinvazivně, přirozeně a bez vzbuzování ostychu. Asi proto, že nejvíc ho cítím sama při představě, že bych tu starou Tibeťanku s nádhernou tesknou tváří měla zkoušet lapit do klece hledáčku, a zničit tak chvilkové porozumění mezi najednou ne cizími lidmi. Ze spontánního a vlastně velmi intimního setkání bych najednou udělala něco odosobněného, nacpala bych ji do role kuriozity, senzace, atrakce…

Bylo to na stejném místě, kde jsem o pár dnů později s úžasem a nadšením pozorovala plešatého Holanďana, který se točil kolem lidí s obrovským foťákem, povídal si a smál se s nimi a mezi tím – a vypadalo to jako mimochodem – fotil nádherné portréty, které všem hned ukazoval. Nevzbudil snad jediné zamračení, jediný záblesk nepokoje. Také je pravda, že tam přicházel několik dnů za sebou a dnes si poprvé přinesl foťák.

Umět to takhle, třeba bych psala úplně jiný článek. Ale zatím mi žádné pěkné obrázky nemohou nahradit chvíle souznění a otevřenosti, které by fotoaparát v mých rukou skoro určitě zahnal.

Také by vás mohlo zajímat:

Kde je a není potřeba vízum?

Kam občané ČŘ potřebují víza?

mít platný cestovní pas kolikrát nestačí, je také potřeba mít připravené vízum. Pro zpřehlednění vám přinášíme seznam těchto států:

Austrálie – žádost o vízum lze řešit elektronicky nebo na Velvyslanectví Austrálie v Praze a musíte mít čistý trestní rejstřík.

Afrika

  • Egypt – lze zažádat před odletem na ambasádě Egypta v Praze nebo až po příletu na letišti, či v přístavech země.
  • Tanzánie – o vízum lze zažádat na na všech leteckých, silničních, železničních a námořních hraničních přechodech.

Asie

  • Kambodža – nejjednodušším způsobem je získání tzv. e-Víza po internetu. o vízum lze zažádat na na všech leteckých, silničních, železničních hraničních přechodech.
  • Čína – musíte zažádat na ambasádě Čínské Lidové Republiky v Praze. Čínské vízum je velmi drahé.
  • Indie – o indická víza lze zažádat pouze na Velvyslanectví Indické republiky v Praze. Vízum NELZE získat na hraničním přechodu na letišti v Dillí.
  • Indonésie Bali – o vízum lze požádat na všech letištích v Indonésii.
  • Jordánsko jednorázové vstupní vízum lze získat na letišti a pozemních hraničních přechodech (s výjimkou přechodu Allenby Bridge/King Hussein Bridge).
  • Nepál vízum lze získat buď přímo na hraničním přechodu. Některé zejména horské oblasti Nepálu jsou zřejmě z důvodu bezpečnosti pro běžného turistu nedostupné a je potřeba zařídit si speciální povolení pro vstup.
  • Rusko – ruské vízum lze získat pouze  pouze na ruských velvyslanectvích a konzulátech. Případně lze využít služeb cestovních kanceláří s určitou provizí. Je zde nutná ohlašovací povinnost, která nemusí v případě tranzitu platit.
  • Srí Lanka – žádost o vstup se dělá elektronicky registrací (ETA=Electronic Travel Authorization).
  • Spojené arabské emiráty – o vízum lze zažádat na Velvyslanectví SAE sídlícího ve Vídni, případně lze využít cestovních kanceláří.
  • Tibet – k návštěvě je nutné povolení, které lze získat pouze u autorizované cestovní kanceláře Shen Hu Travel Agency v Pekingu.

Kam lze cestovat bez víz

USA: Občané ČR, kteří cestující do Spojených států za turistickým nebo obchodním účelem na méně než 90 dnů mohou  cestovat bez víz.

Evropa: Všechny země Evropské unie, Albánie, Andorra,  Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Chorvatsko, Island,  Lichtenštejnsko,  Makedonie, Moldavsko, Monako, Norsko, San Marino, Srbsko, Švýcarsko, Turecko, Ukrajina, Vatikán, Gruzie, Arménie

Asie: Filipíny, Hongkong, Japonsko, Korejská republika, Macao, Malajsie, Singapur, Brunej, Tchaj-wan, Kazachstán

Afrika: Gambie, Jihoafrická republika, Maroko, Mauricius, Seychely

Jižní Amerika: Argentina, Bolívie, Brazílie, Ekvádor, Chile, Kolumbie, Paraguay, Peru, Uruguay, Venezuela.

Střední Amerika: Mexiko, Antigua a Barbuda, Belize, Dominikánská republika, Guatemala, Honduras, Kostarika, Nikaragua, Panama, Salvador