O přirozeném pohybu v cizím světě

Toho, že se význam řeči těla, gestikulace a mimiky kultura od kultury liší, si všiml asi každý, kdo se někdy podíval za humna, popřípadě zabrousil do turisty oblíbeného místa v domovské krajině. A vůbec není třeba zaměřovat se na vzdálené a exotické země, rozdíly jsou snadno pozorovatelné i u našich blízkých sousedů.

Před cestou do neznáma není vůbec špatný nápad zjistit si něco o tom, co tam znamená například přikyvování nebo široký úsměv. Třeba v Indii často značí rozpaky. Nejednou jsem se setkala s turisty, které přivádělo do varu, když jim místní se zářivým úsměvem odmítali slevit, popřípadě odpovídali na úplně jinou otázku, než byla dotyčnými turisty položena. Byli přesvědčeni, že se jim vysmívají. Přitom tomu tak vůbec nemuselo být.

To je ta snazší část. Co ale s řečí vlastního těla?

Dá se vůbec upravit osobní projev na míru dané kultuře? Jsem si jistá, že do značné míry ano. Na cestách se snažím svým způsobem zapadnout, nevyčnívat jako turista na dovolené, ale stát přirozenou součástí společenství, ve kterém se nacházím.

To neznamená předem ztracené pokusy předstírat, že nejsem cizí. Zejména v Asii by to bylo dost tragikomické. Je to minimálně zpočátku vědomé pokoušení se porozumět místnímu způsobu verbální i nonverbální komunikace, jednání i pohybu a akceptovat je.

A proč vlastně?

Pomáhá to předejít spoustě nepříjemných situací. Na spoustě míst světa je rytmus a rychlost toho, jak se věci dějí, zkrátka pomalejší. A spěchat znamená říkat si o potíže. Nemá smysl pokoušet se za den v Řecku stihnout všechno, co byste za stejnou dobu zvládli doma. Nepodaří se to, zbytečně se stresujete, narážíte na nepochopení a ještě působíte jako arogantní hulvát. Což teprve v Indii!

Místní se úplně jinak chovají k člověku, ze kterého cítí vnímavost k panujícím podmínkám, respekt a nenásilné úsilí o ponoření se do proudu života (vážně nevím, jak to lépe napsat) v místě, než ke kamerami ověšené bandě, kterou zajímají pouze turistické atrakce, exotické pití a obchody se suvenýry.

indie žena

Zostřená vnímavost

Už před první cestou do Indie jsem slýchala, že je tam zkrátka všechno jinak. No dobrá, psychicky jsem se připravila na to, že se nedá počítat se stejnými typy reakcí jako doma. Ale skutečnost člověka stejně ohromí.

Hlavně to, jak intenzivně na sebe lidé reagují, kolik toho poznají ze způsobu, jakým se pohybujete, z toho, co nosíte a jak to nosíte. Doslova čtou z vašich gest a očí, poznají uvolněný úsměv od křečovité masky nasazené pro vnější svět.

kojení v indii

U nás se ulicí prochází, jinde se na ní žije

Vysvětlení je vcelku prosté. Tady ve středu Evropy se skoro automaticky obklopujeme ochrannými hradbami svých domů, ploty obehnaných zahrad, skořápek aut nebo alespoň pohledů zabodnutých nevšímavě kamkoli, jen ne do tváří lidem, které míjíme. V hromadné dopravě se o uzavření se postarají ještě sluchátka nebo noviny. Držíme si svou intimní zónu a chráníme si soukromí. Zkuste jít po některé z hlavních ulic vašeho města a usmívat se lidem do očí.

V Indii je ulice životní prostor, ne jen pasáž odněkud někam. Na ulici se doslova žije, pojem soukromí má naprosto jiný význam. Z našeho pohledu tam vlastně skoro neexistuje. Lidé jsou nuceni vyžít pohromadě, a z toho vyplývá i jejich nesmírná všímavost.

chlapci v indii

A můžete si být jisti, že jako cizincům se vám dostane spousty pozornosti. Lidé jsou na vás zvědaví a skutečně záleží jen na vaší reakci, čeho se od nich dočkáte.

To co dám, to se mi vrátí

Dokud jste přirození a otevření, vyzařujete respekt a obdiv ke kráse kolem, potká vás to nejlepší. Nezištná pozvání a zajímaví lidé, sdílíte čaj se starou cikánkou vprostřed pustiny a zpět se svezete na velbloudu, aniž by po vás někdo něco chtěl. I všudypřítomní žebráci vás často nechají být a najdou si lepší oběť.

Ale jakmile v sobě chováte napětí, necháte se vyvést z míry, vlastně stačí, aby vám nebylo dobře, lidé kolem to vycítí – rázem se doslova odnikud vynoří žebráci, podvodníčci a neodbytní otravové vycítivší vaši zranitelnost. A když se začnete vztekat, ničemu nepomůžete, naopak. Nemá smysl spěchat, pokoušet se něco řešit ve stresu, představovat si, jak by to mělo fungovat. Ničemu tím nepomůžeme, jenom dostaneme vztek a snadno se může stát, že se domů vrátíme s pokřiveným názorem o hrubosti, neschopnosti a natvrdlosti převážně vstřícných a milých lidí.

indie jak to tam vypadá

Stačí se dívat

Výborně se mi osvědčilo sednout si po příjezdu někde trochu stranou, upíjet pomalu čaj a sledovat cvrkot na živé ulici. Ze zdánlivého chaosu se brzy začnou vynořovat vzorce jednání a to, co vyvolávají v odpověď. Krásně je to vidět u dalších turistů a cestovatelů. Někteří se nesou ulicí, jako by jim patřila, nevšímavě rozrážejí proud lidí, s bradou nahoře, foťákem na krku a vizí suvenýrů za hubičku. Jiní se opatrně rozhlížejí, aby do něčeho nešlápli, každou chvíli si kontrolují, že je ještě nikdo neokradl, a klopí oči před rodinami sedícími na ulici. A občas projde někdo zjevně odjinud, ale s klidem a s úsměvem v očích, vnímavě k prostoru i k lidem kolem sebe.

Dokážete si představit, jak se jejich vzpomínky na stejné místo ve stejném čase budou lišit?

Také by vás mohlo zajímat:

Benátky – nízkorozpočtový průvodce městem na laguně

Se svými historickými kanály, gondoly a klikatými uličkami jsou Benátky považovány za jednu z nejromantičtějších a nejnavštěvovanějších destinací na světě. Dle průzkumů jsou Benátky téměř na každém vysněném seznamu „to musím vidět“ – a není se čemu divit, jsou opravdu jedinečné.

A jelikož mám taky jeden seznam, ve kterém mají Benátky své místo, vydala jsem se jednou do tohoto romantického italského města podívat. Hned můj první postřeh byl – šíleně přestřelené ceny. Město je velmi drahé, a to zejména památky a turistické atrakce na hlavním ostrově. Naštěstí, existuje několik způsobů, jak toto město prozkoumat i za opravdu přátelský rozpočet.

Pokud letíte do Benátek, připravili jsme pro vás další užitečné rady zde:  Benátky – cesta z letiště a užitečné informace

Typické náklady

Ubytování

Na hlavním ostrově spíše nenajdete žádné levné koleje či ubytovny. Nejlevnější ubytování je v kempu, které jsou těsně mimo město. Ubytování je buď ve vlastním nebo místním stanu, bungalovu či chatce. Na noc zaplatíte 10 až 15 €, a to je fakt minimum, na které se dostanete. Alternativou jsou pak Airbnb, nebo couchserfing – moc toho ale neseženete. Chcete-li zůstat na noc ve městě, očekávejte, že zaplatíte kolem 30 – 50 € za noc v hostelu.

Nenechte se však zmást cenami na AirBnB, na této platformě a hlavně v Benátkách jsou ceny již poměrně vysoko. Vždy je lepší prohlédnout vyhledávací servery, které hromadí informace o hotelech z více zdrojů. Mě se tak podařilo získat levnější ubytování než na AirBnB přímo v centru Benátek. K tomu využívám službu Roomrentals.

Průměrné náklady na jídlo

Najíst se v restauraci v Benátkách znamená nejdříve protočit panenky, zhluboka se nadechnout, uvědomit si, že jsme na dovolené a přepočítávat ceny je hřích(!!!), a pak si teprve objednat. Pokud jste ale milovníci kávy, mile vás potěším. Pravé italské espresso geniální chuti začíná i na 1,5 €.  Určitě je lepší zajít si na oběd, než na večeři. Polední menu stojí asi 18 €.

Existuje i několik míst, kde se levněji najíte (pizza, sendviče), nebo si nakupte vynikající čerstvé dobroty na místních trzích.

Orientační ceny potravin:

  • chléb  2,5 € (60 Kč)
  • pečivo  1,5 – 4 €  (39 – 100 Kč)
  • máslo  1,1 – 2 € (30 – 55 Kč)
  • mléko  0,5 – 1 € (14 – 44 Kč)
  • jogurt  0,25 – 1,4 € (7 – 49 Kč)
  • mozzarela 1 € (27 Kč)
  • rajčata 1 € (27 Kč)
  • láhev vína 2 – 10 € (44 – 270 Kč)

Dopravní náklady

Gondoly a lodní doprava není sice nejlevnější, ale proto jste přeci do Benátek přijeli. Osobně si raději nechám ujít večeři (a to mám jídlo opravdu ráda), než abych si nekoupila alespoň jednu jízdu po kanálu. Stojí to opravdu za to. Kapacita gondol je až 6 cestujících.

benátky

Cenu za jízdu gondolou určuje město, ne gondoliér!  Cena je pevně stanovena na 80 euro / 40 minut jízdy. Gondoliér nesmí tuto cenu překročit, pokud tak učiní, nenechte se. Pokud si chcete plavbu gondolou prodloužit, každých dalších 20 minut stojí 40 euro.

Noční projížďka gondolou je dražší, stojí 100 euro / 40 minut jízdy a za prodloužení se připlácí 50 euro / 20 minut. Noční provoz je od 19.00 hod do 8.00 hod.

Levná gondola? I tak lze nazvat Traghetto

Pokud se chcete projet gondolou a netrváte na delší projížďce, pak pro vás máme skvělou alternativu. Lze to i velmi levně. Traghetto jsou gondoly pro několik lidí, které převáží cestující z jednoho břehu kanálu Grande na druhý. Cena za převoz se pohybuje okolo 1,5 eura.

Traghetto převozy se nachází na: San Marcuola, Santa Sofia, San Toma, San Samuele, Santa Marie del Giglio a Dogana.

Tipy pro batůžkáře

Nejezte u Piazza San Marco  – Jedná se o oblast s nejvíce turisty, dražší místo si ani nemůžete vybrat.

benátky masky na karnevalSbalte se na piknik  – V Benátkách je spousty malých trhů, ve kterých prodávají čerstvé ovoce, zeleninu i pečivo, sýry a víno. Nakupte si suroviny levněji a dopřejte si romantický piknik namísto drahé večeře – a za zlomek ceny.

Ztraťte se  – Benátky jsou nejkrásnější ve chvíli, když nevíte, kde jste. Naštěstí se o to nemusíte ani snažit, i s mapou v ruce alespoň jednou zabloudíte. Věřte mi, toulání po městě v bludišti nejrůznějších uliček je to nejkrásnější – z ničeho nic se před vámi vyloupne nádherné malé náměstíčko, fontána, romanticky opuštěná lavička, kostel, umělci…

Ostrov je malý, takže se nemusíte bát, že se nakonec nenajdete. Pokud jedete do Benátek jen na víkend, dejte přednost toulání před památkami. 🙂

Sleva na lodě – Pokud jste ubytováni na delší dobu, zvažte nákup slevové karty pro lodní dopravu a další služby. Můžete potenciálně ušetřit až 25%, více informací o slevách a akcích pro turisty najdete na VeniceConnected.com.

Navštivte Piazza San Marco – je to nejznámější náměstí v Benátkách. Je přeplněné, plné holubů a občas zaplavené vodou, ale i přes davy turistů je to opravdu majestátní místo hodné návštěvy.

Vyzkoušejte si masky – Benátky jsou známé i svým tradičním karnevalem masek. I přesto, že jste zde mimo karnevalovou sezónu, můžete si vyzkoušet tradiční masky v mnoha obchodech, které je prodávají. Nikdo neříká, že je musíte kupovat – ceny jdou do tisíců, ale můžete si je zdarma vyzkoušet, a je to opravdu super zážitek. 🙂

Také by vás mohlo zajímat:

Uložit

Uložit

Uložit

Uložit

S batohem po Evropě – Amsterdam na maximum

Amsterdam je jedním z nejoblíbenějších měst, které jsem měla možnost navštívit. Miluji jeho cihlové budovy, otevřené panorama, kouzelné kanály, všudypřítomné cyklisty, bohatou historii a neuvěřitelně uvolněný, bezstarostný postoj k životu. Naordinujte si 4 dny v tomto kouzelném městě a načerpejte z něj životní energii.

1. DEN

Amsterdam je město plné možností. Můžete toho dělat tolik, že i po tolika návštěvách budete stále nacházet nová místa a věci, co podniknout. Město si zaslouží více než víkend, a tak pro vás máme průvodce rovnou na 4 dny.

Pěší výlet a poznávání města

Skvělý způsob, jak se zorientovat, je vyrazit na pěší výlet. Dozvíte se něco o historii, zjistíte, kde jsou nejdůležitější památky ( i veřejné záchody) a poprvé se ztratíte ve změti uliček a kanálů. Romantika místa vás prostě zasáhne.

Volné pěší výlety jsou nádherná první aktivita, kterou byste měli podniknout v každém městě. Ve většině průvodců najdete okružní trasu kolem nejzajímavějších památek, a Amsterdam není výjimkou (mě osobně se osvědčily průvodce od National Geographic).

Plácněte se přes kapsu a kupte si projížďku lodí

Amsterdam je město svázané s vodou – vyrostlo kolem jeho kanálů a nyní jsme svědky krocení řeky Amstel. Ve většině případů vás od utrácení odrazuji, ale tady udělám výjimku. Kanály Amsterdamu jsou neuvěřitelně krásné, a nic se nevyrovná tomu vidět město z lodi (stejně jako Benátky).

Za co určitě neutrácejte peníze jsou výlety na velké kanály, které vedou kolem města – jsou neuvěřitelně předražené a nemají takové kouzlo. Přeskočit velké kanál výlety lodí, které vidíte kolem města – jsou předražené. Doporučuji skupinové zájezdy mířící do města – lodě jsou menší a prohlídky více intimní a se zajímavým výkladem kapitána.

amsterdam projížďka lodí

Van Gogh Museum

Nenechte se odradit davy – toto muzeum totiž opravdu stojjí za návštěvu. Teda pokud jste milovníci umění. V muzeu najdete jedny z nejlepších děl od Van Gogha spolu s vynikající biografií jeho života. Muzeum nabízí také obrazy dalších známých umělců své doby, jako Monet, Manet, a Matiss. Zkuste přijít později v odpoledních hodinách, kdy odezní největší nával. Na prohlídku si vyčleňte minimálně dvě hodiny.

2. DEN

Dům Anny Frankové

Na Prinsengrachtu si můžeme prohlédnout dům, ve kterém se skrývala před nacisty Anna Franková. Její deník, ve kterém vylíčila každodenní stísněný život ve strachu z prozrazení, vstoupil do dějin. Pokud vám nevadí čekání ve frontě, určitě si místo nenechte ujít. Vstupenky si můžete rezervovat jednoduše on-line až dva měsíce předem, což umožňuje přeskočit celou frontu a to je bezva. Pokud nemáte rezervaci, přijděte časně z rána, kdy jsou fronty nejmenší.

Oblast Jordaan

Chcete si odpočinout od davů a poznat Amsterdam očima místních? Zavítejte do staré dělnické čtvrti Jordaan, která se nachází v bezprostřední blízkosti centra města. Nejsou tu skoro žádní turisté a konečně si užijete tu pravou atmosféru. Sedněte si třeba do jedné z mnoha místních kavárniček a vychutnejte si moc dobrou odpolední kávu.

Jordaan je také skvělým bludištěm plným restaurací, kde se najíte levněji, než v centru. Pokud chcete tip na klasickou holandskou místní restauraci, zavítejte do Moeders.

čtvrť jordaan amsterdam

Muzeum tulipánů

Nadšení pěstitelé květin by si rozhodně neměli odpustit cestu k Muzeu tulipánů, kde naleznou také obchod s cibulemi unikátních druhů i odbornou literaturu. Muzeum se specializuje na historii pěstování tulipánů a opravdu stojí za návštěvu (stejně tak, jako květinová tržnice).

3. DEN – hurá na kolo!

Toto město miluje kola, údajně je v něm více kol, než lidí a tursitů dohromady. V realitě vás tady přejede spíše kolo, než auto. Nevidět Amsterdam a jeho okolí ze sedla kola je něco, čemu se říká smrtelný hřích. Proto si půjčte kolo na celý den a objevte Amsterdam z jiné perspektivy. Je to mnohem lepší investice, než další vstupenky do muzeí.

amstrdam na kole

Židovské historické muzeum

Muzeum je často přehlíženo ve prospěch domu Anny Frankové, což je velká škoda. Muzeum však stojí za návštěvu a vřele doporučuji si na něj udělat čas – aspoň si uděláte odpočinek od šlapání. 🙂

Oosterpark a Vondelpark

Projížďku na kole si zpestřete nádhernými parky, kde si můžete udělat krásný piknik a odpočinout si od ruchu centra města.

miluji Amsterdam text

Večerní Red Light District

Tak tohle se nedá popsat, to musíte zažít. Nejedná se pouze o sexuální čtvrť, ale také o turistickou atrakci. Během dne je to docela klidné místo. V noci místo ožívá červenými neony a v oknech a výlohách se to začne hemžit ženami všeho druhu. No, jak se říká, zážitek nemusí být pozitivní, hlavně že je intenzivní! 🙂

red light district amsterdam

4. DEN

Květinové trhy

Holandsko je posedlé květinami a zvláště pak tulipány. Proto není žádné překvapení, že jednou z nejpopulárnějších zajímavostíc je květinový trh. Oficiální holandský název je Bloemenmarkt a vy se tam určitě vydejte, některé jsou zcela zdarma, jiné za menší poplatek za vstup.

Bleší trhy na náměstí Waterlooplein

V Amsterdamu nevynechejte obří bleší trhy pod širým nebem. Lidé prodávají antikvární šaty, klobouky, starožitnosti, obrazy a mnoho dalšího. Pokud existuje něco, co chcete, najdete to zde. Otevřeno je od pondělí do soboty.

obrazy amsterdam trh

Knihovna Amsterdam

Knihovna města je krásná moderní budova postavená v roce 2007. Je gigantická, s úchvatným výhledem a nádherným horním poschodím s kavárnou. Je to jedna z mých oblíbených míst pro relaxaci v rušném městě. Není nic lepšího, než si zdarma prošmejdit obří knihovnu!

Také by vás mohlo zajímat:

Uložit

Uložit

JAK DOBÝT BERLÍN ZA 5 DNÍ – PRŮVODCE PRO BATŮŽKÁŘE

Berlín je gigantické město. Věděla jsem, že je velké, ale dokud jsem se ho (již klasicky) nerozhodla prozkoumat pěšky, nevěřila jsem, jak obří opravdu je. Do Berlína jsem se vydala na 5 dní s myšlenkou, že bych ráda viděla všechny zajímavá místa a zároveň poznala jeho duši (a taky ochutnala klasickou klobásu Currywurst z pouličního grilu). Toto město je prostě příliš ohromující na to, abyste jej mohli poznat za víkend. Pět dní na dobytí vám ale bude stačit. 🙂

Buďte středně líní: půjčte si kolo

Projít Berlín pěšky je naprostý nesmysl, mluvím z vlastní zkušenosti (pokud nemáte hromadu času). Nicméně, město je úplně parádně přizpůsobeno na jízdu na kole

K dispozici jsou oddělené pruhy pro cyklisty, takže můžete drandit bez strachu ze srážky s autem. Kola zde mají ve většině případů přednost a řidiči jsou na ně už zvyklí, takže je to opravdu pohodička. Většina místních obyvatel jezdí na kole po městě na nákupy i do práce (např. v obleku apod., fakt super).

Jezte levně v pouličních stáncích

Toto je obecné pravidlo platící ve všech zemích. Nejlevnější jídlo seženete na ulici v pouličních stáncích. V Berlíně se ale nemusíte bát, narazíte totiž na mnohé venkovní grily, ve kterých si pochutnáte na opravdu kvalitních klobáskách i grilované zelenině a dalších pokrmech. Určitě vyzkoušejte typickou berlínskou pochoutku Currywurst – klobása opečená na grilu s kari kořením totálně utopená v kečupu.

Levně se najíst znamená jídlo cca do 5 €, do kterých se vleze většina kebabů a pizzy. Osobně mi nejvíce chutnal kebab v Mustafas, který je narvaný zeleninou, omáčkami a masem k prasknutí. Mají i web, který si můžete prohlédnout zde.

Berlín dobývejte po částech

Snažit se objet polovinu památek za jeden či dva dny je holá sebevražda. Ve většině případů totiž strávíte více času přemisťování se z bodu A do bodu B. Rozdělte si Berlín na 5 částí a dobývejte je postupně.

Památky, které jsou boží a zdarma:

1 East Side Galleryberlin3

Obrovská část Berlínské zdi zůstala stát a dnes slouží umění. Nyní je známá pod honosným názvem East Side Gallery a patří mezi nejzajímavější venkovní umělecké exponáty v Berlíně.

2 Židovské muzeum

Židovská otázka a osudy židovského lidu vás provázejí celým východním Berlínem. Toto muzeum mapuje příchod Židů a jejich odkazu v celé německé historii, jakož i těžkosti, kterým museli čelit. Stojí za to si vyčlenit na prohlídku i pár hodin.

3 Památník holocaustuberlin4

Je součástí Muzea holokaustu a zachycuje zacházení nacistů a vyhlazování Židů. Památník se skládá z betonových desek, jejichž cílem je vytvořit pocit zmatku a neklidu. Určitě si tam zajeďte, protože pochopíte, jak se máme dneska dobře. Pokud jste otrlí, navštivte i zbytek muzea, které je také zdarma.

4 Treptower Parkberlin7

Nachází se ve východní části Berlína, v blízkosti starého opuštěného zábavního parku (který můžete také navštívit). Je to oblíbené místo na kole. Nádherný je také malý ostrov v jeho blízkosti, kde se o víkendech konají bleší trhy. Pokud vám nevadí utratit nějaké to euro, můžete si půjčit lodě a užít si trochu romantiky.

5 Templehof Park

Úplně neuvěřitelný park, který je vlastně staré nepoužívané letiště.

6 Checkpoint Charlieberlin9

Klasika, kterou nemůžete vynechat. Jedná se o rekonstrukci brány mezi bývalým východním a západním Berlínem. Celý den jsou zde na stráži vojáci a taky japonci, kteří si je pořád fotí. 🙂

7 Pohoda na řece Sprévěberlin6

Řeka Spréva protéká Berlínem a poskytuje spousty kanálů a vodních cest, kterými můžete vyrazit na výlet lodí. Je to docela zábava, ale také něco stojí. Jelikož podél řeky existuje krásná promenáda s mnoha bary a stoličkami, na kterých se můžete slunit, vyrazte raději pěšky a zadarmo. J

8 Ostrov muzeí a Domberlin8

Muzejní ostrov je komplexem pěti muzeí, které jsou od roku 1999 zahrnuty do kulturního světového dědictví UNESCO. Do muzeí se samozřejmě vstup platí, ale pokud si chcete užít atmosféru, stačí si ostrov projít z venku a kochat se zdarma.

Největší a nejpůsobivější „vele“ kostel v Berlíně Dom byl postaven na přelomu 20. století jako výraz imperiální moci. Z venku je úplně nádherný a majestátní, pokud se chcete podívat dovnitř, budete muset vysolit vstupné, myslím 5 €.

Bydlení – v Berlíně se nám osvědčilo hledat na těchto stránkách: Akční ceny hotelů v Berlíně

Také by vás mohlo zajímat:

Na cesty bez foťáku. A proč ne?

„Hele, ale to počasí je dneska dost vo ničem.“ „No jo, se tam práskne modrej filtr.“ „To jo, vole, kdo by byl zvědavej na mlhu.“ „Jasně vole, důležitý je, jak to bude vypadat na monitoru.“

Rozhovor vyslechnutý pod Veľkým Rozsutcom na mě zapůsobil tak hluboce, že jeho poslední věta mezi naší partou horských nadšenců zlidověla. A na tomto místě bych snadno mohla navázat filipikou proti kompulzivní poruše zvané fotomaniakie spočívající v přesvědčení, že je nezbytně nutné zachytit každé pěkné nebo alespoň slavné zákoutí minimálně třikrát, a pokud možno v doprovodu odvázaně se culících individuí.

Hlavně to dát na Facebook / Instagram

Potom se to všechno stáhne do počítače, patřičně upraví, a buď se na to navěky zapomene, nebo se z alba stane mučící nástroj určený rodině a kamarádům, kterým je po několik úmorných hodin předváděno, jak jsme se měli na prázdninách hezky, kde všude jsme byli a co jsme měli na sobě („A hele, tady mam flek od zmrzliny!“).

Jenže já chci srovnávat svoje cesty bez foťáku s něčím docela jiným. A to docela jiné je, když nefotíte bezhlavě všechno, co vám přijde do cesty, ale s rozmyslem a s citem. A nevracíte se s tunou nezajímavých fotek s krásným filtrem, ale s menším počtem krajin a momentek, které skutečně něco zachytí, spoutají v sobě náladu a krásu místa a prožitého momentu. Na takové obrázky je pak radost se dívat – i v případě, že nejste jejich autorem.

Ale foťák do mé cestovatelské výbavy stejně nepatří. Možná se to časem změní, ale zatím to tak nevypadá. A proč vlastně? Vždyť na tom focení (s citem, rozumí se) není nic špatného. A co si budeme nalhávat, kolikrát už by se mi nějaký ten obrázek z cest hodil. K vyprávění, ale i jako vzpomínka pro mne samotnou.

Ještě před pár lety jsem tvrdila, že fotka stejně nezachytí to důležité – pocit a vůni, celý ten komplex vjemů. Vážně, nedokážu si představit, že by sebelepší fotografie uchovala můj první pohled na Himaláje.

himalaje

Byla jsem nevyspalá z dlouhé cesty vlakem a čekalo mě stejně dlouhé šplhání se do kopců v nacpaném dýchavičném autobuse, kvůli žaludečním potížím (nezbytný cestovatelský zážitek, že…) jsem dva dny skoro nejedla a necítila se nijak zvlášť dobře. Na vlakové zastávce jsem na východ slunce čekala dvě hodiny obklopena ne zrovna přátelsky se tvářícími místními. Ale pak se rozednilo a přede mnou se zdvihala hradba hor dávající význam slovu nebetyčný.

Úchvatná krása a úchvatná chvíle, které mi daly zapomenout na všechno předcházející nepohodlí. Pocit, o kterém si ráda říkám, že na něj nezapomenu. Ne, fotka to nezachytí, ale mohla by uchovat alespoň něco, posloužit jako východisko pro vzpomínku na to všechno, nakonec většina lidí má rozvinutou právě vizuální paměť…Takže tohle zdůvodnění padá.

Zastavit se, nadechnout a dívat vlastníma očima

A taky jsem kůže líná. Když se vyškrábu na horský vrchol, chci sebou praštit na kámen, nasávat voňavý vzduch, smát se na ptáky a mraky a všemi smysly vnímat krásu kolem sebe. Nemám nejmenší chuť plazit se po břiše, pokoušet se zachytit orla v letu zrovna nad tamtím ledovcem, když na něj dopadnou paprsky slunce, co se už za vteřinku musí vymanit zpod mraku, a nadávat, když mi ta jedinečná chvíle uteče.

bez fotaku v přírodě

Foťák na krku = turista

Hlavní důvod ale leží někde jinde. Pro mě asi v tom, že už skutečnost, že máte na krku foťák, vás vymezuje vůči okolí. To, že člověk působí jako turista, ze kterého bude místní drobotina loudit fotku: „Pikčr! Pikčr!“ a následně nejspíš odměnu za to, že vám stála modelem: „Rupí! Rupí!“, je jen detail. Ještě se najde spousta míst, kde jsou lidé na svoji fotku upřímně zvědavi a nic za ni nechtějí.

taking-photo-1309047_640Nicméně i tam, jakmile na nějaké místo vstoupíte s foťákem v ruce, přistupujete k němu zvnějšku, jako člověk, který si udělá pár fotek a jde pryč. Pokud nejste výjimečný talent a neuděláte si dost času na důkladné poznání a procítění, komunikace s lidmi a s prostorem se tím zaměřením na vizuální stránku svým způsobem zplošťuje. Fotoaparát kreslí hranici mezi fotografem a jeho objekty. Bez něho jste na jedné rovině s ostatními lidmi. Je rozdíl mezi tím, vystihnout momentku matky mladého tibetského mnicha, která za synem přešla přes horské průsmyky do indické Dharamsaly, zachytit její vyčerpání i radost, a mezi tím, sedět s ní ve stínu klášterní zdi a hledat společná slova překračujících bariéru jazyků, kultur a zkušeností. Fotograf s velkým F asi dokáže obojí, ale kolik takových po světě chodí?

Nemám v sobě to nadání fotografovat neinvazivně, přirozeně a bez vzbuzování ostychu. Asi proto, že nejvíc ho cítím sama při představě, že bych tu starou Tibeťanku s nádhernou tesknou tváří měla zkoušet lapit do klece hledáčku, a zničit tak chvilkové porozumění mezi najednou ne cizími lidmi. Ze spontánního a vlastně velmi intimního setkání bych najednou udělala něco odosobněného, nacpala bych ji do role kuriozity, senzace, atrakce…

Bylo to na stejném místě, kde jsem o pár dnů později s úžasem a nadšením pozorovala plešatého Holanďana, který se točil kolem lidí s obrovským foťákem, povídal si a smál se s nimi a mezi tím – a vypadalo to jako mimochodem – fotil nádherné portréty, které všem hned ukazoval. Nevzbudil snad jediné zamračení, jediný záblesk nepokoje. Také je pravda, že tam přicházel několik dnů za sebou a dnes si poprvé přinesl foťák.

Umět to takhle, třeba bych psala úplně jiný článek. Ale zatím mi žádné pěkné obrázky nemohou nahradit chvíle souznění a otevřenosti, které by fotoaparát v mých rukou skoro určitě zahnal.

Také by vás mohlo zajímat:

Indie: Cesta za kulturním šokem

Na své první setkání s Indií se pamatuju moc dobře.  Hned v noci při výstupu z letadla mne skoro udeřila vůně a tíha vzduchu odlišného od všeho, s čím jsem se do té doby setkala. Mrazivé lezavo lednového rána jsem vyměnila za vlahou a měkkou temnotu prosycenou novými vjemy, pachy a zvuky. Skoro jsem se začínala rozhlížet po opicích, jejichž přítomnost na indických letištích mi slibovalo hned několik cestopisů, ale to už bych chtěla moc.

Ona ta záplava slibné a lákavé cizosti, která hned před budovou letiště pohltila postavy mých spolucestujících, docela stačila sama. Na chvilku jsem se musela zbavit pocitu zaskočenosti tváří v tvář hordě Indů, čekajících na své příbuzné, přátele a zákazníky, v umělém světle blýskajících bílými košilemi a zářivými zuby. Připadala jsem si hrozně nápadná se svým zimně pobledlým obličejem, dlouhým letem ucouraným oblečením a s batohem na zádech. A také nepatřičně nebarevná a strohá oproti jasným a pestrým sárím ovinutým kolem těl Indek starých i mladých, krásných a štíhlých i přetékajících tukem, cestovatelek s elegantními zavazadly i uklízeček na záchodě.

kulturní šok v indii

Ten opravdový kontakt s cizí zemí, ve které jsem měla strávit následující tři měsíce, ale přišel až následujícího dopoledne, když jsem otevřeným okýnkem autobusu hltala krajinu jižní Indie na samém severu Karnátaky. Hluboké stíny v zeleni v tropickém slunci, marnivě růžové a červené květy, kokosové palmy a rýžová políčka, ve kterých se brodí čápi a lidé – ženy jako krásné siluety v umáčeném pruhu sárí, muži hubení a sklonění k bahnité vodě.

Ve vchodu chatrče pomazané hlínou klečí úpravná dívenka ve školní uniformě a matka jí češe lesklé černé vlasy. Když se o něco později obě posadí na sedadla přede mne, cítím z nich kouř z otevřeného ohniště, pot i omamnou vůni květů měsíčku, které navlečené na niti do řetězů zdobí sochy božstev, chrámy i šíje posvátných krav.

Nekritické nadšení

Jako každý správný cestovatel jsem byla prvních několik dnů nadšená a nekriticky uchvácená tou zahlcující hýřivostí barev, zvuků, pachů a všech vjemů. Zároveň jsem se cítila až bolestně obnaženě při styku s kulturou, ve které je hodnota jednotlivce a jeho života vnímána diametrálně odlišně od toho, nač jsem byla zvyklá.

Šok z kontrastu

V rurálním prostředí na jihu nevystupuje bída tak nápadně a stroze jako ve velkých městech, i tak musí každého udeřit do očí z pohledu Evropana až absurdní nepoměr mezi chudobou a bohatstvím, mezi sebejistotou vyšších kast a absolutním ponížením nedotknutelných připuštěných jen k té nejubožejší práci.

V takové chvíli je velmi snadné všímat si jen vyhrocených kontrastů, rozdělit si viděné na černou a bílou a nepostihnout bohatství skutečnosti mezi nimi. Příliš mnoho cestovatelů se vrátilo ze světa s historkami o bídě, špíně a nevzdělanosti – často se to stává lidem, kteří jsou na cestě příliš krátce a spěchají za zážitky z místa na místo, aniž by si dopřáli čas pozorovat, naslouchat a pokoušet se porozumět.

indie chudoba

Bez srovnávání

Už třetí den v Indii jsem při snídani přes půl hodiny poslouchala dvě jinak vcelku milé Němky, které zhrozeně srovnávaly podmínky a život v Indii s Evropou. Sčítání jablek a hrušek v té nejčistší podobě. Naše světy jsou natolik jiné, že prosté srovnání musí být zavádějící. Pokusit se položit mezi Evropu a Indii rovnítko nutně vede k nepochopení.

Bez očekávání

Stejně tak přílišná očekávání při příjezdu do cizí země omezují schopnost citlivě pozorovat to, co je, protože čekáte na to, co by mělo být a o čem jste si přečetli v cestopisech a vyslechli z vyprávění ostatních.

Nástup kulturního šoku

Fascinaci novým a nadšení z poznávání cizí země časem musí vystřídat pocit deziluze, to je okamžik, kdy vám upadnou růžové brýle povrchního vnímání toho, co se děje kolem vás, a vy si začnete uvědomovat hlouběji realitu života místních obyvatel. Za zářivou barvou sárí najednou vnímáte nalinkovanost života mladé Indky, jejíž šance na vymanění se z koloběhu tvrdé práce (třeba dennodenní nošení stavebního materiálu v koši na hlavě), dohodnutého sňatku a péčí o rodinu jsou v podstatě nulové. Snaha místních vás při každé příležitosti vyzpovídat se ze zábavy změní v otravu a najdou se okamžiky, v nichž vám celá ta země a její lidé připadají stupidní a teď už skutečně cizí. A začne se vám stýskat po domově, ze kterého jste před pár týdny nadšeně utíkali za dobrodružstvím.

Dobrá zpráva je, že i tohle přejde. Pomůže popovídat si s dalšími cestovateli, zalézt někam do soukromí s knížkou nebo se sluchátky na uších (mně se náramně osvědčují Cimrmani) a nechat všechny negativní emoce vybouřit se a odplynout.

Ty růžové brýle už se nevrátí, namísto nich zůstane hlubší pochopení krásy i bídy, ocenění toho dobrého a schopnost nezavírat oči před tím špatným.

indie architektura

Kulturní šok po návratu

Po počáteční euforii návratu, rozdávání dárků a výborné večeře od maminky procházíte důvěrně známým městem, které najednou působí jako cizí, nepochopitelné až absurdní s lidmi uzavírajícími se do ochranných kokonů svých domů, aut, mobilů a přehlížení všech ostatních. Skoro nikdo nenavazuje oční kontakt, když se usmějete na cizího člověka, působíte podezřele, jen letmý úsměv vyměněný s pouličním hudebníkem, kterému u nohou leží ošoupaný batoh, vás přesvědčí, že nejste v davu úplně sami.

Zejména po návratu z první delší cesty jsem musela hodně bojovat, abych se vyvarovala bezmyšlenkovitého srovnávání a zklamaných očekávání, kterým se mi v Indii vcelku podařilo vyhnout. Nejpříjemnější pocit to není, ale za rozšířený pohled na vlastní kulturu stojí.

Také by vás mohlo zajímat:

Indie: co vám přinese sólo cestování

Do Indie a sama? A na tři měsíce? Fakt sama? Co když se ti něco stane? Co když onemocníš? A nebojíš se? Podobné otázky poslouchám před každou sólo cestou vcelku pravidelně. Potom přijde na řadu zkoumání, jestli to není trochu smutné cestovat bez někoho blízkého, být na všechny zážitky, starosti a radosti sama a nemít, s kým se o ně podělit.

Na delší toulání po Indii jsem se zatím vždycky vydávala sama, Evropu pak objíždím a obcházím zase nejčastěji s kamarády. Pokud za sebou máte podobnou zkušenost, mohli jste si všimnout, že cestování doslova na vlastní pěst a s někým dalším je hodně odlišné. Pokud byste se na jedno a totéž místo vypravili sami a potom jako součást skupinky (třeba i dvoučlenné), získáte často nesouměřitelné zkušenosti, jako kdybyste byli na dvou různých místech.

Kde je ten rozdíl?

Člověk, který cestuje sám, je – pokud se nezajímá jenom o vyvalení na nejbližší pláž – maximálně otevřený, přístupný a zranitelný právě díky tomu, že se pouští na cestu o samotě. Když cestuju s blízkým člověkem, vezu si část svého bezpečného a pohodlně zabydleného prostoru s sebou, mám na koho se spolehnout a nenavazuju tolik kontaktů s místními lidmi, k zážitkům z cesty se mísí příběhy a problémy spojené s mým spolucestovatelem. Zůstáváme tak nutně svým způsobem uzavření ke svému okolí.

kultura v indii

Samotnému cestovateli se lidé spíš otevřou

Během sólo cestování po Indii mě vždycky bavilo jen tak chodit po ulicích, posedávat v podnicích oblíbených místními a pozorovat cvrkot: jak se k sobě lidé navzájem chovají, jak – alespoň pro průměrného Středoevropana – neuvěřitelným způsobem funguje komunikace na ulici přecpané lidmi, kravami, rikšami, krámky a občas slonem, jak je možné proplést se bez nehody davem s nádobou plnou vody na hlavě…

To všechno chce čas. Zvlášť proto, že vás na každém kroku někdo zastaví a chce o vás něco vědět, hlavně, když jste sám. Jasně, nevyhnete se povrchním rozhovorům a odpovídáním na věčné otázky „Where are you from?“ a Is it in London?, ale často jsem se našla při dlouhém rozhovoru s lidmi, se kterými jsme si skutečně měli co říct. Jen těžko zapomenu na večerní debaty nad čajem v krámku rodiny pocházející z poušti v Rádžasthánu, která odešla do Karnátaky za lepším životem, nebo na hádky o životě s malířem, který utekl od rodiny v Dillí a přechodně zakotvil v jihoindické vesničce. Kdybych kolem nich procházela s kamarádem, pravděpodobně spolu mluvit nezačneme.indie_ulice

Nezávislost a trocha sobectví

Cestování ve dvojici, o větší partě nemluvě, je skvělá škola tolerance a demokracie v praxi. Každý máme jiný přístup k věcem, každého baví něco jiného, někdo se ostatním přizpůsobuje rád, jiný s tím má potíže.

Naproti tomu sólo cestování je neuvěřitelně svobodné. Nemusíte hledat kompromisy, vysvětlovat svá hnutí mysli, ale zkrátka vstanete a jdete dělat to, co vás právě láká. Můžete se zkusit zcela spolehnout na svoji intuici a nechat se překvapit tím, kam vás při toulání městem nebo krajinou zavede. Měnit plány jde v mžiku a bez diskuzí.

Samota a osamělost

Během delší cesty se nutně stane, že se člověk začne cítit osamělý, alespoň občas. Samotu si často opravdu užívám, ale pocit, že není s kým promluvit, to je něco docela jiného. Při cestování ve dvou je na to snadný lék. Na druhou stranu mi prožití osamělosti přišlo jako jedna z nejlepších zkušeností, kterých se mi může dostat.

indie cestování solo

Naučila jsem se, že nemá smysl snažit se nutkavě zahnat samotu a hledat někoho, s kým by se dalo povídat. Kdykoli jsem se vědomě pokoušela potkat někoho zajímavého, nezadařilo se. Ta obohacující setkání přicházejí sama od sebe, ne jako výsledek snahy. Osamělost a stesk po domově, rodině a přátelích je zkrátka něco, s čím je dobré naučit se žít, nakonec je báječné, že jsou lidé, po kterých se mi stýská. Přijmout ten pocit, vzít ho jako danost a přestat hledat způsob, jak ho utlumit, dokázat být sama sebou a sama se sebou… A dobrá zpráva je, že další ráno už svět zase vypadá jinak.

Povrchní rozhovory

Během cest jsem našla pár přátel snad na celý život, potkala jsem ale ohromnou spoustu lidí, se kterými jsem prohodila jen pár vět. Cestovatelská setkání, která se točí kolem zážitků z cest a dalších plánů, mi po čase přišla neuvěřitelně únavná a plytká. Po nějaké době vás zkrátka znudí odpovídat na to, kam se chystáte dál a co jste prožili.

Sdružování cestovatelů je báječná věc, ale občas mi přišlo, že se lidé k sobě mají spíš ze strachu ze samoty, z potřeby mít pořád s kým se bavit. To už mi přijde zajímavější moc nemluvit, přijmout občasnou nebo i častou samotu a víc se rozhlížet a naslouchat.

A co bezpečnost?

Během cestování s přítelem nebo ve skupince si člověk může dovolit leccos, na co při sólo cestách musím zapomenout. Jsou místa, kam je vždycky lepší vydat se alespoň ve dvou, třeba na delší túru v horách. Při cestování o samotě je potřeba dávat si větší pozor, vyhýbat se méně bezpečným místům zejména po setmění a oblékat se s rozumem – vždycky se mi osvědčilo nosit místní oblečení.

indie hory

Spolehnout se sami na sebe…

Delší cestu beru jako možnost sebepoznání. Když jsem se poprvé vydávala do zahraničí a rovnou sama, chtěla jsem se přesvědčit, že to zvládnu – že si dokážu poradit. A vida, osvědčilo se. Všechny zážitky nebyly zrovna příjemné, ale na druhou stranu vím, že i v krizových situacích nebo s hodně vysokou teplotou se dokážu rozhodovat. A to je příjemný pocit.

… a na ostatní

Máte strach, že onemocníte v cizím městě, obklopeni neznámými a lhostejnými lidmi a že vám nikdo nepomůže? Během svých cest po Indii jsem měla čím dál silnější pocit, že nedostávám vždycky to, co chci, ale s železnou pravidelností to, čeho je mi zapotřebí. A zjevně jsem potřebovala zjistit, že ani výše popsaná zkušenost není tak hrozná. Pomocná ruka se objevila a právě ti naprosto neznámí lidé mi pomohli ochotně a laskavě. Tak, jak by to nakonec na světě mělo fungovat.

pomoc v indii

Čistě praktické drobnosti

Sólo cestování přináší spoustu drobných obtíží (kamarád vám nepohlídá batoh, když musíte při přestupu na záchod, v autobuse se vedle vás šestnáct hodin střídá jeden otrava za druhým, není s kým se podělit o výdaje za pokoj a podobně), které podle mne bohatě vynahrazují příjemná překvapení – s prosbou o pohlídání batohu se obrátíte na cestovatele, se kterým nakonec strávíte další týden společné cesty, při opravdu únavné cestě autobusem, kdy už všeho a všech máte po krk, si vedle vás sedne korektní pán, který vás váhavě (to protože se bojí, abyste si to špatně nevyložili) pozve domů ke své rodině, ke které se budete při příští cestě do země dlouho předem těšit na návštěvu, zcela po haluzi vás nechají přespat v budhistickém klášteře nebo na čajové plantáži a podobně.

Obecně by se dalo říct, že i když moc ráda cestuju s mužem nebo s kamarády, vyzkoušet si pár cest opravdu na vlastní pěst je výborná příležitost, jak se dostat do hlubšího kontaktu s místem, s lidmi, kteří tam žijí, a nakonec i sama se sebou.

Také by vás mohlo zajímat:

Nudle a hadí polévka: potravinářský zájezd do Hongkongu

Najdou se i tací blázni, kteří cestují jen za neobvyklými kulinářskými zážitky. Jednou z možností, jak ochutnat ty nejšílenější jídla, je přihlásit se na potravinářský zájezd do Hongkongu…

Zájezd za jídlem, to jako fakt?

Někteří lidé si stojí za názorem, že potravinový zájezd je nejlepší způsob, jak poznat kulinářskou kulturu v určité zemi nebo městě. V průběhu expedice vám průvodci poskytnou také informace o kultuře jako celku a nabídnou spoustu dalších exotických zážitků. Notěpic!

hongkong-straatbeeld-790x593

Turné za jídlem, které si můžete zaplatit v Hongkongu, je perfektním příkladem kulinářského zájezdu. Součástí návštěv restaurací jsou i prohlídky a ochutnávky v levných bistrech.

hongkong-foodtour-uitleg-790x593 hongkong-streetfoodtour21-790x593 hongkong-streetfoodtour-790x565

Nemusíte se bát, že se s hůlkami ztrapníte. Představení typického nádobí a výuka jedení s hůlkami je v ceně zájezdu. Na trapasy zápaďáků jsou tady opravdu zvyklí. Ochutnáte třeba tradiční plněné knedlíčky, které se podávají k hlavnímu jídlu i polévce a hůlkami si je budete rovnou napichovat. 🙂

Na večeřích ochutnáte od všeho trochu, nespokojte se s jedním výběrem z menu (které je v čínštině, takže stejně nevíte, co jste si objednali). Tímto způsobem můžete zjistit, co se vám nejvíce chutná a příště už budete vědět, co si dát na talíř.hongkong-foodtour-table2-790x527

Takže si pak třeba objednáte tuto výbornou hadí polévku. Mňam!

snakesoup-790x593

Nebo sladké dobroty…

hongkong-foodtour-aubergine1-790x593 hongkong-foodtour-dessert-775x600

Nenechte si ujít tradiční mangovou polévku.

hongkong-foodtour-mango-dessert-790x593

A samozřejmě, nudle na všechny způsoby třikrát denně…

hongkong-foodtour-peanut-noodles-790x593

A příště už ochutnávka na vlastní pěst! 🙂 Za super fotky a příběh z cest děkujeme cestovatelkám Miriam a Anně Marii.

7 inspirací jak si vést cestovatelský deník

Taky jste vždycky záviděli těm pečlivým lidem, kteří si vedli zápisky z cest? Pokud jste stejní lenoši jako já, tady je 7 inspirací, díky kterým začnete s psaním deníku hned teď.

Bylo by určitě škoda, kdybyste všechny své zážitky zapomněli, nebo se jen horko těžko na všechna prožitá dobrodružství rozpomínali. „Kde to bylo, jak jsme potkali ty naše známé a pak jsme stopovali, protože nám došly peníze?“ No jo, známe to všichni 🙂

Fotografie bohužel nedokážou popsat všechny vtipné zážitky, nezaznamenají exotické vzrušení, ani nervozitu, když se ztratíte v cizí zemi, a pak to neskonalé štěstí, až konečně najdete cestu na vlak. Nemusíte však být velcí pisálkové ani mít spousty času na psaní. Samotné mi dost trvá, než si k deníku konečně sednu a začnu psát (často si ale už po týdnu nemůžu vzpomenout, kde že jsem to vlastně všude byla).

Super trik je psát si deník hned za pochodu a třeba si tak ukrátit čas na letišti nebo ve vlaku. Deník můžete využít i jako zdroj papíru na důležité poznámky, což se na cestách určitě bude hodit. Přiznejte se, beztak si píšete poznámky na zmuchlané útržky a účtenky, které pak nemůžete najít, že? 🙂

1. Deník v kůži je asi klasika. Vyrobit si ho dokážete sami doma z obyčejného bloku, kůže a šňůrek či pevnějších nití.

original_NOTHS_Notes_on_My_Travels_2_Sizes_B

2. Tento deník je skvělý pro jeho praktičnost. Můžete si do obalu dát tužku i důležité karty a další doklady.

Filofax-Eden-as-a-Travel-Journal-02

3. Nezapomeňte si nechat na stránkách místo na fotky a vstupenky, díky kterým je deník doslova nabitý vzpomínkami. Nalepit je tam můžete doma, až se vrátíte.

376ae0e57ed61e7aa385f838d0f36f68

4. Stránky deníku si můžete třeba dopředu připravit a vyzdobit dle plánované lokality. Super atmosféru navodí třeba jen vytištěné a nalepené obrázky, které najdete na internetu.

europe-travel-journal

5. Neradi píšete? Nevadí! Deník si můžete vést jen pomocí obrázků a fotografií, ke kterým připište krátké info, nejsilnější zážitek nebo pocity/náladu.

925612_271520296386288_2073448865_n

6. Tak tohle je deník pro úplné lenochy! Sbírejte pohlednice, které si pak jen zacvakněte do připraveného kroužkového deníku v pevné vazbě. Na zadní část pohlednice stačí napsat datum a zapečetit razítkem nebo krátkým popiskem. Výhoda je, že většina pohlednic má i název místa, takže jste prostě z obliga 🙂

DIY-Road-Trip-Journal-

7. Nebaví vás psát, ale rádi malujete? Sbalte do batohu pár pastelek, malý deník bez linek a cestováním se jednoduše prokreslete.

ee06b4131e315d320df31a0f72c3505f

Pokud toužíte po opravdu krásném vlastnoručně vyrobeném deníčku, ale nemáte zase tak šikovné ruce (můj případ), zkuste si nepopsaný deník koupit. Nejlépe pořídíte na internetu, třeba na fler.cz, nebo etsy.com.

Přeji hodně štěstí nejen na cestách, ale hlavně při psaní! 🙂

Přednáška: jak jsem cestovala Kanadou na blind

Míša Hrdá je vášnivá cestovatelka a amatérský fotograf, který se nebojí vykročit do neznáma a rozhodně se nenechá zastrašit žádnou překážkou. O to víc je její příběch zajímavý tím, že zvládla na vlastní pěst procestovat téměř 40 států a zároveň studovat VŠ. Díky velkému zájmu také začala o svých cestách a hlavně té poslední přednášet. V dnešním rozhovru jsem se zaměřil na to, proč a co ji vlastně přimělo zvolit tento životní styl.

cestování blázenCo pro tebe znamená cestování?

Je to koníček, kterej vygradoval v závislost. Jakmile nevytáhnu pár dní paty z rodný vísky a blízkýho okolí sem nesvá a protivná. Nemusí to hned bejt za hranice, ale prostě potřebuju dostat svojí dávku v podobě prozkoumání novejch míst, nebo podívání se na ty starý jinejma očima. Když už ale za hranice vyjedu, velkou část mejch zážitků tvořej lidi, jak se k tobě chovaj, jestli ti pomůžou nebo poraděj…To místo může bejt sebeúžasnější, ale když na tebe koukaj jak na vraha, jenom tě chtěj vobrat a nikdy ti nepomůžou…do takovýho místa už se nechceš vrátit… Nebo aspoň já ne.

Kdy si začala cestovat takhle na vlastní pěst? 

Zhruba před 5-6 lety a 33 státy. Kanáry na 3 tejdny, pak Africká Rwanda s místní kámoškou a jejím 9 měsíčním synem. To byly ale všechno dovolenky. Na první delší cestu jsem se vydala jako au pair do Finska, odkud jsem se podívala do Ruska a Švédska a odstartovala tím svojí šňůru prázdninových au pair výletů v USA a Austrálii (což byla moje nejdelší půl roční cesta) a když už mi ty děti lezly krkem tak jsem si řekla, že zkusím něco jinýho a zařídila si working holiday vizum v Kanadě.

Tenkrát ve Finsku jsem si spočítala kolik států mám zatím projetejch – začínala jsem na 15 státech, dneska mám na svý mapě 38 teček.

Kde se Ti líbilo nejvíc?

Všude v horách. A protože valnou většinu svýho pobytu v Kanadě jsem strávila právě v horách, asi bych řekla Kanada. Taky to bylo daný tim, že jsem musela naprosto improvizovat skoro celou dobu.

kanada cestování fotky

Plán, kterej sem měla nevyšel, do Kanady mě nejdřív nepustili, když už sem se tam na poněkolikátý dostala tak se mi uplně nelíbilo v práci, kterou jsem měla, tak jsem s ní prostě po měsíci a půl sekla a s uplně cizejma chlapama se v malym karavanu, kterej zezačátku ani netopil, vydala na Aljašku. Po měsíci cestování jsem si zase našla práci v Kanadskejch skalnatejch horách kde sem to naprosto milovala a rozhodně se tam někdy vrátim. No a o těhlech mejch zážitkách v Kanadě a Aljašce jsou právě ty přednášky.

amerika cestopis

Těch krásnejch zemí jsem ale viděla spousty, západ Ameriky byl skvělej nebo třeba Zéland. Ze zážitků asi pobyt s místníma ve Rwandě. Ale i negativní zážitky jako loupežný přepadení v Salvadoru patřej do těch nezapomenutelnejch.

Jsi stále student, kde na to všechno bereš?

Makám. Při škole učim angličtinu a pokaždý, když někam na delší dobu vyjedu tak tam chvíli pracuju, a to co si vydělám, tam zase utratím. A Cestovat se dá hodně levně, dneska je o tom spoustu přednášek a článků, jak cestovat za lacinku nebo i zadara, stačí přestat jenom číst a začít realizovat.

Články, které s tím pomohou:

Proč by měli lidi cestovat?

Aby si přestali stěžovat. Aby poznali, že je spoustu států, kde se mají líp, ale ještě víc je těch, kde lidi žijou tak, že si to ani nedokážeme představit… Hlavně proto, aby zjistili, že my se tady vlastně máme celkem dobře, je to cesta k sebepoznání!

kanada jezera

Na co se můžeme těšit?

Na podzim. Většinu přednášek o Kanadě mám už za sebou, ale určitě se rozroste seznam míst, protože měli hroznej úspěch a lidi z celý ČR mi píšou ať přijedu taky k nim. Teď pracuju na přednášce o Aljašce, kterou jsem mimo jiné projela i s 60ti letým dědou, kterej nikdy na vlastní pěst nejen necestoval, ale ani nekempoval nebo v životě nešel na tůru a ke všemu to byl ten nejparanoidnější člověk co znám. No a přes léto určitě zpracujeme s přítelem Filipíny, který jsme spojili trochu i s charitou, takže ty zážitky jsou zase trochu jiný. Ti, kteří nás oba znají se asi na tuhle přednášku těší nejvíc, protože to pravděpodobně bude slušný procvičení bránic. Plánuju ale i USA, Střední Ameriku a všechny ostatní budoucí zážitky, který budou stát za to.

kanada zvirata

Míšo, dokázala bys v rychlosti dát pár tipů?

Nebojte se využívat couchsurfingu nebo stopování. Pokud chcete hledat práci, tak pro Kanadu www.kijiji.ca a craiglist.com, kde se daj najít i travel buddies a rideshare a platí to i pro Ameriku. AirBnB je rozhodně levnější než booking.com, ale ne všude. V některejch americkej městech třeba San Francisco – tam na airbnb bylo vsechno vyprodany…ale tak tj obecne vsude…v hoodne turistickejch oblastech v sezone nespolihat ze najdu ubytovani na blind za lacinku…chce to budkovat dost dopredu,na tom uz sem skapala tolikrat 🙂

Ale zase se toho človek nesmí bát… to je obecně problém cestování.

Cyklus přednášek – Kanada na blind – přednáška s projekcí